By Lucie Janotova & Eva Jasanovska

#BoBoBaby aneb moje cesta k vytouženému miminku

Lucie upřímná zpověď o potížích s otěhotněním, umělém oplodnění a jednom šťastném (skoro)konci.

bobo baby

 

Jsem těhotná! A ano… nezbláznila jsem se a je mi jasné, že to všichni už dávno víte. Přesto mám pořád touhu to vykřikovat do světa 🙂 Pochopte mne… moje cesta k vytouženému těhotenství totiž nebyla tak jednoduchá, jak jsem si ji vždycky představovala. Na druhou stranu možná proto si ho teď užívám ještě mnohem více. A jelikož se mě mnoho z vás ptalo, jak to vlastně všechno začalo, napadlo mě o tomto citlivém tématu napsat článek… Třeba moje zkušenosti pomohou i vám.

Potkali jsme se v devatenácti a od té doby jsme spolu! Můj manžel Honza je moje všechno. Netřeba zacházet do detailů, protože ty s tématem příliš nesouvisí, ale podstata je následující: měla jsem prostě v životě kliku, že jsem svoji spřízněnou duši potkala už jako teenager. A dalších deset let byl náš život bezstarostně skvělý. Pak přišla svatba. A všichni se začali vyptávat, kdy přijde mimčo (určitě to také mnohé z vás znají :). Jenže my jsme měli jiné starosti – cestovali jsme, pracovali, užívali si večírky a život jako takový. Bylo nám spolu dobře. Děti jsme si ale vždycky přáli.

Tehdy bylo ještě všechno jednoduché. Stačilo vysadit prášky a čekat. Měsíc. Dva. Devět. Deset. Co vám budu povídat… Nijak jsem netlačila na pilu a čas rychle utíkal. Až po čase přišla první vyšetření a první diagnózy, které hrdě hlásily, jak perfektně zdraví oba jsme. Utíkaly další měsíce a my žili dál svoje spokojené životy. Přesto červíček pochybností začal hlodat 🙂 Když jsme se o další měsíce později dozvěděli, že příčinou by mohla být alergie jeden na druhého, přišlo mi to jako dobrý vtip. Problém buněčné imunity, kdy žena vytváří protilátky proti spermiím partnera, se jeví jako drobná maličkost, se kterou si snad dnešní medicína musí poradit. A taky že ano, poradila! Doktoři nás poslali po sérii kortikoidní léčby a několika neúspěšných inseminacích na umělé oplodnění.

Moje první reakce bylo vyhledat v Googlu IVF neboli proces umělého oplodnění. Pokud byste si z tohoto článku měli odnést jen jednu jedinou radu, prosím tohle nikdy nedělejte. Nikdy mi nebylo hůř! Internet je plný strašidelných příběhů. Nakonec jsem se proto rozhodla absolvovat celý proces takříkajíc „naslepo“ a prostě čekat od vyšetření k vyšetření, co se bude dít. A věřte mi, že jsem byla víc než překvapená… 🙂 Překvapila mě cena. Překvapil mě úžasný přístup všech mých doktorů. Překvapila jsem sama sebe. A překvapil mě i výsledek.

Díky mé úžasné paní doktorce Janě Šklíbové jsem se dostala do péče odborníků v jedné IVF klinice. Jelikož bydlím prakticky za rohem, bylo to pro mě ideální řešení. Jiné ústavy jsem nezkoumala, nesrovnávala a nijak neposuzovala. Tehdy mi vlastně ještě bylo naprosto fajn a celou záležitost s umělým oplodněním jsem brala spíš jako menší životní nedorozumění 🙂 Kolena se mi začala klepat ve chvíli, kdy jsem poprvé v ruce držela injekci a měla si ji píchnout do břicha. K ničemu jsem se nezmohla 🙂 A ani Honza se neosvědčil 🙂 Nakonec jsme oba sedli do auta a uháněli za kamarádkou, zdravotní sestrou. A jezdili za ní prakticky celých 14 dnů. Dodnes si vzpomínám, jak mi jednu injekci píchala v baru, druhou na návštěvě a další v práci (na vysvětlenou: není jednoduché jednoho člověka zastihnout přesně v danou hodinu 14 dní po sobě 🙂

Bála jsem se první narkózy a nakonec si ji vlastně docela užila. Můžete se smát jak chcete, ale už dlouho jsem si tak neodpočinula 🙂 Bála jsem se prvního transferu a doktor se mnou na sále vtipkoval tak, že mi tekly slzy smíchu. Bála jsem se udělat si první test… A nakonec na něj dvakrát vůbec nedošlo. Negativní výsledek. Dodnes si vzpomínám, jak mě napadlo, že to musí být snad nějaký omyl. Přesto nemůžu říct, že bych tehdy propadávala beznaději. Vlastně naopak! Čekala mě zasloužená odměna – dovolená na ostrově Isla Margarita ve Venezuele. A pak přišel druhý pokus. A další zasloužená odměna v podobě skoro měsíce stráveného na Filipínách.

Už u druhého pokusu jsem se rozhodla, že prostě nestrávím další hodiny v autě při dojíždění za kamarádkou a tu „zatracenou“ injekci si píchnu sama. Vlastně mi k tomu pomohla jedna moje známá. Tehdy mě na koncertě požádala, abych jí píchla injekci kvůli srážlivosti krve, protože druhý den odlétá. Nenechala se odradit mým téměř šokem, a pak už si pamatuji jen, jak držím jehlu v ruce. Tehdy jsem si řekla, že když to zvládnu s ní, tak to zvládnu i u sebe! Teď už je pro mě Honzův i můj zcela bílý obličej jen úsměvnou vzpomínkou 🙂

Před třetím pokusem mi kamarádka doporučila „svého oblíbeného“ doktora. Prý si už konečně můžu přestat dělat starosti, protože tento pán prostě „otěhotní každou“ 🙂 Domluvila jsem si první návštěvu a přesně v danou hodinu vešla do čekárny. Když si vedle mě sedla třetí slečna s knihou o velikosti encyklopedie, pochopila jsem, že tady to nebude tak rychlé. Na první schůzku jsem čekala přes dvě hodiny a na každou další zhruba stejně. A přesto nelituji ani minuty! Pan primář Jaroslav Hulvert mě naprosto okouzlil nejen svým pohodářským přístupem, ale nakonec i svými schopnostmi.

Poprvé jsem začala vyšilovat až ve chvíli, kdy jsem objevila na testu dvě čárky. Je to paradoxní, ale až tehdy po pěti letech, dvou neúspěšných pokusech, třech krásných dovolených za odměnu a bezpočtu injekcí, se mi poprvé začaly klepat ruce. Vím, že mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale kdykoliv se podívám na svoje stále větší a větší břicho, jsem šťastná. Najednou je prostě zcela jasné, že všechno stálo za to!

Krásné léto mějte!

Lucie

#38weeks #bobobaby #pregnantandhappy

 

bobo baby

bobo baby

bobo baby

bobo baby

bobo baby

bobo baby

bobo baby

bobo baby

 

 

 

LUCIE
JANOTOVÁ

zakladatelka Bobovibe
Zdroje: archiv

Vydáno: 26.7.2016 | Všechny články autora



Může se vám také líbit:


 



Wishlist